Vodní toky

Hodnocení stránky

Dělení vodního toku

Každý vodní tok můžeme rozdělit na několik částí. Ať se jedná o drobný nížinný vodní tok, horskou bystřinu s krátkým tokem a nebo o velkou řeku protékající přes území více států. Jedná se o rozdělení dle vodního toku od pramene k jeho ústí (do moře či toku vyššího řádu).

Na každém toku rozlišujeme tedy:

1. Horní tok

Koryto zde má zpravidla velký spád, vodnost je nejnižší z hlediska celého toku a též zde má tok malou hloubku a úzké koryto. Koryto je tvarováno do písmene “V” a dochází zde k erozivní činnosti vodního toku bez hromadění sedimentů na dně koryta. Za horní tok například řeky Labe můžeme považovat úsek toku od pramene pod Sněžkou zhruba po Jaroměř, kde dochází k ústí jeho nejvýznamnějších přítoků této horní části toku, řek Úpy a Metuje.

2. Střední tok

Má ploší říční údolí, dochází zde ještě k erozi, ale současně se zde usazují sedimenty přinesené proudem vody. Tok má stále velkou transportní schopnost, ale jeho koryto je místy hlubší a hlavně je širší a nabývá tvaru písmene “U”. Středním tokem je ve vztahu k uvedenému příkladu Labe od Jaroměře a zejména od Hradce Králové po Mělník. Zde dochází k soutoku s jeho nejvýznamnějším (a u nás delším i vodnějším) tokem a to Vltavou.

3. Dolní tok

Erozivní činnost zde již roli téměř nehraje, převažuje tu usazování sedimentů a unášecí schopnost toku zde zaniká. Vodní tok je zde nejhlubší a koryto nejširší, též vodnost toku je zde největší, neboť tok posbíral po své cestě veškeré přítoky. Prostřednictvím nich odvodňuje dané území. Údolí toku je zde nejvíce ploché. Dokončeme náš příklad. Konstatujme, že za dolní tok se považuje v tomto případě Labe od soutoku s Vltavou na Mělníku po jeho ústí.

Druhy vodních toků

Dle velikosti a vlastností povodí, podélného sklonu, délky toku a průtokových poměrů toku lze vodní toky dále třídit. Třídíme je tedy obecně podle velikosti a vlastností, s čímž souvisí další rysy, na:

  • Bystřiny
  • Horské potoky
  • Potoky (nížinné)
  • Říčky
  • Řeky
  • Veletoky

V četných případech bývá hranice určení mezi jednotlivými druhy vodních toků velice úzká, příkladem je potok a říčka. Někdy je nutné rozhodovat podle detailních kritérií a není chybné označit vodní tok za potok, ale na druhé straně ani za říčku. Často se jedná o tok, který je ve vztahu ke kritériím přesně mezi těmito dvěma druhy toků a nazýván je tedy obojetně.

Bystřiny

Jde většinou o horské toky, které mají malé povodí (do 50km čtverečních) a jsou to toky samostatné či tvořící horní části dalších toků. Koryto mají hluboce zaříznuto v nějakém skalním masivu o značném sklonu dna a to až o 20 promile. V korytě se nachází skalní podloží s výskytem velkých kamenů, skalní stupně a prahy. Voda v nich rychle proudí, jde o neobyčejně živé vodní toky, které při výskytu vyšších průtoků doslova “burácejí” a silně zvučí. Teplota vody v těchto tocích má velmi nízkou hodnotu a to celý rok a má hodně vysoký obsah kysíku.

V době sucha mohou zcela vyschnout, ale při vysokých průtocích dochází k jejich velmi rychlému rozvodnění. Vzhledem k velké unášecí schopnosti a možnosti zanesení koryta se rozlévají z břehů často, ale současně daná povodeň rychle opadá a vodnost se vrací k normálu. Jedná se typicky o horské přítoky vodních toků, například přítoky Labe nad nádrží Labská – Pančava, Medvědí potok, Pudlava nebo přítoky Bílého Labe jak z názvu vyplývá. Dále Hřímavá bystřina, nebo také samotné Bílé Labe či Labe nad Labskou.

Horské potoky

Toky podhorských oblastí, které nevykazují již znaky bystřin, ale ani nížinných běžných potoků. Mají ještě podobný sklon jako bystřiny a to včetně dalších znaků jako je významný transport splavenin. Na rozdíl od bystřin ale nevytvářejí nové splaveniny a jejich koryto je rozmanitější v podobě zatáček či meandrů. Rozloha povodí dosahuje až 100km čtverečních, vznikají na nich za vhodných podmínek rozsáhlejší povodně. Též jako u bystřin se vyznačují tyto toky náhlým zvýšením či naopak snížením průtoku, povodňové vlny jsou to krátké, avšak též výrazné. Příkladem může být třeba, vedle mnoha dalších, Kalenský potok v Podkrkonoší.

Nížinné potoky a říčky

Nížinné potoky mají sklon do 2 promile, tvoří časté zákruty, meandry, častěji se jejich koryta zanášejí splaveninami. Za vyšších průtoků se snadněji rozlévají do okolních niv. Proudění vody v těchto tocích je vlivem malého sklonu oproti horským potoků o poznání mírnější. Příkladů je možné uvést mnoho, neboť takových vodních toků je na našem území většina.

Říčky představují toky o středně velkých povodích 100km čtverečních a větších. Tvoří vlastní hydrografické sítě, často se značným větvením. Při rozloze do 100km čtverečních mají obdobné vlastnosti jako potoky, naopak při vyšších vykazují spíše znaky řek. Můžeme tyto nazvat jako přechodové toky mezi potoky a řekami. Z hlediska nížinné oblasti se jedná například o Mrlinu nebo Rokytku, zvanou též jako Říčanka, ve středních Čechách.

Řeky a veletoky

Řeky jako  nížinné toky s povodím od 150km čtverečních až po 2 000km čtverečních, tedy povodí středně velká až velká. Vytvářejí značné říční sítě, sklon profilu koryt těchto toků je minimální od 0.1 do 2 promile. Voda v nich proudí již hodně pomalu vlivem většího vodního sloupce a malého sklonu koryt. Za vyšších průtoků jsou okolní nivy toků často zaplavovány. Trvání povodní se zde vyznačuje větší délkou, na dolních úsecích toků i velmi velkou dobou trávní. Splaveniny unášené tokem mají jemnější strukturu. Na našem území jich najdeme mnoho, například Lužnice, Berounka, Orlice, Morava, Ohře a mnoho dalších.

Veletoky mají podobu mohutných a dlouhých řek ústících přímo do moře. Mají velmi vysoké průtoky, neboť svádějí vody z velkých území. Jsou značně hluboké, trvání povodní je velmi dlouhé, zejména na jejich dolních částech. Též nástup povodně je zde zajisté pomalý a oproti bystřinám a potokům se v okolí těchto toků lze docela dobře připravit. Z hlediska našeho území lze jmenovat jen dva tok jako zástupce této kategorie a těmi jsou Labe a Odra splňující podmínky pro veletoky.

Drobné vodní toky zahrnují bystřiny, horské a nížinné potoky a říčky. Ostatní vodní toky jsou běžné s tím, že za veletoky lze označit výše jmenované toky splňující jistá kritéria. Zejména je to ústí do moře či oceánu, dostatečně vysoký průtok a odvodňování většího území.

Říční sítě

Naše území, jako střecha Evropy, závislé na srážkách. Ty jsou zásadním zdrojem vody na našem území a díky nim se udržuje vodnost pramenů a dostatečné množství vody v našich tocích a dalších korytech. Voda z našeho území odtéká do hlavních evropských říčních vodních cest (řek a veletoků) tvořících velké říční sítě. Jen minimum vody na naše území přitéká z okolních států, s takovým množstvím by nebylo možnost v žádném případě vystačit. Proto je na našem území nutná retence vody a to četná retence.

Čísla říční sítě ČR

Budují se rybníky, nádrže, stupně, jezy a další objekty schopné přechodně (ať už krátce či na delší dobu) vodu zadržet. Též je podporován rozvoj bažin, mokřadů a občas zatápěných nivních údolí vodních toků. Bažiny a mokřady jsou schopné dlouhodobé retence vody, podobně jako jezera nebo bez průtočné rybníky a nádrže.

Roční dopad vody na území ČR činí v dlouhodobém průměru 54 miliard m3 = cca 685l/m2. Mnoho z této celkové částky se vypaří a to z půdy, vegetace, vodních ploch. Zbytek stéká do říční sítě a odtéká mimo naše území, je to asi 15 miliard m3. Systém soustředěného odtoku tímto vytvořený se nazývá síť odtokových drah.

Hlavní evropské rozvodí: Severní, Baltské a Černé moře

To se nachází právě na našem území, které tam lze označit za významnou evropskou pramennou oblast. O to větší je důvod pečlivě se o naše prameny a vodní toky starat a udržovat je v absolutní čistotě. Proto je k pramenům významných českých řek zcela zakázán vstup a z hlediska chování některých z nás to lze zcela pochopit. Rozvodnice uvedených tří úmoří se nachází na vrchu Klepý v nadmořské výšce 1 144m n.m. Nachází se v oblasti Kralického Sněžníku trefně a pravdivě našimi sousedy označován v překladu jako Trojmořský vrch.

Zde pramenící vody stékají do tří úmoří. Vody stékající západně spadají do povodí Labe a úmoří Severního moře. Voda stékající jižně, přestavovaná zejména významnou řekou Moravou na Sněžníku pramenící. Tato spadá tedy do povodí Moravy s ústím do Dunaje patřícího do úmoří Černého moře. A konečně voda stékající východně a severně (severně odtéká rovnou na území Polska) a jinde povodím Odry do Baltského moře.

Druhy říčních sítí

Dle tvaru lze říční sítě klasifikovat do několika různých typů, které se vyznačující určitými rysy jak v uspořádání, tak v místě výskytu:

  • Dendritická nebo-li stromovitá síť se vyznačuje rozložením toků ve sklonu reliéfu, toky se náhodně napojují na hlavní tok. Síť vzniká v nížinách nebo níže položených tabulích
  • Paralelní nebo-li rovnoběžná síť vzniká v dlouhých údolích jednosměrných a rovnoběžných. Nachází se v pobřežních nížinách, kde je směr toku určen původním sklonem georeliféru
  • Raktangulární nebo-li pravoúhlá síť se vyskytuje v reliéfech kerných, narušených zlomy s výskytem vodních toků v údolích s protažením údolních úseků ve dvou na sebe kolmých směrech
  • Radiální nebo-li paprsčitá síť vodní toky se zde pro změnu rozbíhají různými směry od určitého bodu a nebo se naopak sbíhají do jednoho bodu. Může se měnit v annulární (prstencovou) v územích s destrukčně porušenými pánví a kleneb nebo vulkánů

Sítě jsou klasifikovány dle následujících kritérií, jako jsou velikost, členitost, stavba povodí, poměry toků (velikost, průtokové poměry). Dále zdroje napájení (tající sníh, déšť, prameny, ledovce) a zásadním kritériem je rozvětvenost a hustota dané říční sítě.

Povodí

Povodí Labe sestává z kmenové řeky Labe (370km) a Vltavy(433km) jako řeky na našem území delší i vodnější. Významné přítoky těchto řek: Úpa, Metuje, Orlice, Jizera, Ohře, Berounka, Sázava, Lužnice a Otava.

Povodí Moravy tvoří samotná Moravou (246km) odvádějící vodu do řeky Dunaj a Dyjí (306km) opět delším tokem v povodí, který ovšem není tokem kmenovým. Významné přítoky těchto řek: Bečva, Jihlava, Desná, Třebůvka, Bystřice, Haná a Svratka.

Povodí Odry má kmenovou jmenovanou řeku Odrou (135km) a Opavu (131km). Tyto toky mají na našem území přibližně shodné délky. Významné přítoky těchto řek: Ostravice, Moravice, Lubina, Jičínka, Čižina a Opavice.

Soustavu tvoří kmenový vodní tok, jeho přítoky a zdrojnice.

Uspořádání říční sítě: číselné kategorie nebo-li řády

Při klasifikaci hydrografických sítí se řadí toky na dílčí povodí v rámci dané říční sítě a to do označených řádů (kategorií) s označením hlavního toku a jeho přítoků a vedlejších přítoků. Existují dvě klasifikace:

  1. Absolutní řádovost (Graveliova)
  2. Relativní řádovost (Shrevova, Schneiddeggerova a Strahlerova klasifikace)
Absolutní řádovost

Nejznámější klasifikací je klasifikace Graveliova v podobě absolutní řádovosti. Tato klasifikace byla zavedena roku 1914 a podle ní se označuje tok ústící do moře (v našem případě Labe nebo Ohře) jako tok I. řádu, nejvyššího. Přítoky takového toku označuje klasifikace jako toky II. řádu, v našem případě to je například Vltava. Další toky ústící do hlavních přítoků kmenového toku jsou toky III. řádu, u nás to je například Berounka. Jedná se o klesající klasifikaci, která je ale zároveň přehledná. Další toky jsou označovány jako toky IV. řádu (např. Střela) a podobně. V případě tohoto systému dochází ale k výskytu nesrovnatelnosti dvou toků, které mají ale shodné označení řádu. Nicméně tyto toky si neodpovídají velikostí, vodností a ani délkou.

Relativní řádovost

Jako druhá existuje relativní řádovost, do které spadá vedle Shrevovy a Schneiddeggerovy klasifikace také klasifikace Strahlerova. Ta je oproti výše jmenované opačná. Tzn. tokem I. řádu je tok od svého pramene po ústí do prvního toku. Pokud se stékají toky se stejným řádem, vzniká tok řádu vyššího. Pokud se stékají toky různých řádů, zůstává po jejich soutoku danému toku přiřazen nejvyšší řád. Například při soutoku toků III. a IV. řádu je následný tok tokem IV. řádu. V případě soutoku toků III. a III. řádu je následný tok tokem IV. řádu. Jiné klasifikace používají další metody k určení řádu toku po soutoku dvou toků.

Hortonovy zákony uspořádání říční sítě

Tato Hortonova klasifikace (relativní) vznikla v roce 1945. Dnes existuje cca 11 klasifikací řádů vodních toků. Číselná klasifikace označuje povodí hlavního toku a toků ostatních. Čísla jsou oddělena pomlčkami a vzniká tak číslo hydrologického pořadí. Číslo se sestaveno ze čtyř skupin číslic, sestává z povodí I. řádu (jedno číslo, např. 1) a představuje hlavní povodí. Druhé označuje povodí II. řádu (dvě čísla, např. 11) a představuje dílčí povodí. Třetí představuje povodí III. řádu (dvě čísla, např. 22) a představuje základní povodí. Poslední číslo určuje povodí IV. řádu (čtyři čísla, např. 1234). Vychází se při číslování z klasifikace sítí podle rozvětvení se zařazením toků do jednotlivých řádů či kategorií:

  • Hlavní tok, který spojuje síť s hlavním tokem sítě sousední či tok ústící přímo do moře je klasifikován jako tok I. řádu
  • Přítok toku I. řádu = vodní tok II. řádu
  • Toku II. řádu = vodní tok řádu III.
  • Toku III. řádu = tok IV. řádu, a shodně až do toku VIII. řádu

Zajímavosti říční sítě ČR

Při soutoku toků je hlavním tokem tok vykazující větší vodnost, zachovávající směr hlavního toku nad soutokem, je delší. Jeho dno leží pod úrovní dna druhého toku. Neplatí to tak ale úplně vždy. Síť toků ČR tvoří asi 76 000km vodních toků s průměrnou hustotou 0.96km/km2. Významné vodní toky mají délku 15 536km. Délka drobných vodních toků v ČR činí přes 60 000km. Naší sítí vodních toků odtéká cca 15 miliard m3 vody ročně. Dle plochy povodí lze rozdělit toky s plochou povodí do 5km2, kterých je 39 000km a nad 5km2, kterých je 37 000km.

Napsat komentář